Příspěvky od messin 29.12.2021
Ted Galen Carpenter, Antiwar.com
Není sporu o tom, že vztahy mezi Spojenými státy a Ruskem jsou nyní tak nepřátelské, že se blíží druhé studené válce. Současná situace je tak skličujícím kontrastem k velkým nadějím na srdečné bilaterální vztahy a vznik stabilní, mírové a spolupracující Evropy, které před třemi desetiletími znamenal zánik Sovětského svazu.
Většina Američanů obviňuje Moskvu, ale Spojené státy a jejich spojenci v NATO jsou z velké části zodpovědní za vypuknutí současné nebezpečné konfrontace. Napětí během posledních tří desetiletí postupně sílilo, i když některé epizody jsou obzvláště důležité. Úspěšný tlak George W. Bushe na rozšíření NATO o pobaltské republiky a jeho ještě drzejší (byť neúspěšný) pokus získat členství pro Gruzii a Ukrajinu si Rusko značně znepřátelily. Administrativa Baracka Obamy završila tuto provokaci tím, že pomohla demonstrantům svrhnout zvoleného proruského prezidenta Ukrajiny v roce 2014. Vláda Vladimira Putina na tento hrubý zásah do ruské bezpečnostní zóny zareagovala anexí Krymu, čímž si zaručila nepřetržitý přístup k životně důležité námořní základně své země v Sevastopolu. Pokračující kampaň Washingtonu, aby se Ukrajina stala vojenským pěšákem USA a snaha Moskvy zmařit tento manévr, vyvrcholily obnoveným nepřátelstvím mezi Východem a Západem.
Jednou ze stran, která však nebyla dostatečně obviňována z této ošklivé situace, je administrativa Billa Clintona. Arogantní, výhružná politika, kterou Clintonův tým prováděl v zahraniční politice, odstartovala tragický sestup k nové studené válce. Devadesátá léta se mohla stát dekádou, v níž osvícená politika USA usnadnila politickou a ekonomickou integraci Ruska do demokratického Západu. Mohlo to být také deset let, kdy mohlo NATO odejít do zaslouženého důchodu, zatímco by západní Evropa konečně převzala odpovědnost za svou vlastní obranu prostřednictvím nové „pouze evropské“ bezpečnostní organizace, zatímco střední a východní Evropa by se stala neutrální zónou, respektující ruské ekonomické a vojenské zájmy.
Místo toho Clintonova administrativa trvala nejen na zachování NATO ovládaného USA, ale také na tom, aby Alianci tlačila na expanzi směrem k Rusku. Toto jednání porušilo verbální sliby, které dala Moskvě administrativa George Bushe staršího během posledních měsíců trvání Sovětského svazu, že se NATO nepohne za východní hranici sjednoceného Německa. Představitelé Clintonovy administrativy projevovali pohrdání ruskými zájmy řadou dalších věcí. Washington se nejen vměšoval na Balkáně, ale dělal to způsobem, že podkopal dlouholetého politického a náboženského klienta Ruska, Srbsko. Zdálo se, že okázalé vojenské intervence USA-NATO byly promyšlené, aby zdůraznily prohru Ruska ve studené válce, které proto musí tiše snášet jakékoliv ponížení, které se mu západní mocnosti rozhodly způsobit.
Jak Clintonova administrativa, tak širší zahraniční politický establishment USA projevili udivující aroganci ve svém přístupu ke světovým záležitostem obecně a ke vztahům s Ruskem zvláště. Užívali si to, co komentátor Washington Post Charles Krauthammer nazval „unipolárním momentem“ v mezinárodním systému. Ministryně zahraničí Madeleine Albrightová vystihla převládající postoj, když se chlubila, že je Amerika „nepostradatelným národem“, protože „stojíme vysoko a vidíme dále do budoucnosti, než jiné země“. Vládnoucí elita jediné zbývající supervelmoci, která přijala takový narcismus, nehodlala respektovat zájmy oslabeného Ruska, či dokonce projevit trochu respektu při jednání s Moskvou.
Představitelé administrativy se povrchně ujistili, že rozšíření NATO není protiruskou iniciativou a že ruští vůdci (nakonec) dospějí ke stejnému závěru. Rozumně objektivní pozorovatel by však pravděpodobně dospěl k jinému závěru. Albrightová ve svých pamětech potvrdila, že rozhodnutí o rozšíření bylo přijato v červnu 1993 – dlouho předtím, než Rusko podniklo jakékoliv agresivní kroky vůči svým sousedům. „Věřili jsme, že NATO musí zůstat středem evropského bezpečnostního systému,“ zdůraznila. Navíc „bylo spravedlivé, aby NATO otevřelo své dveře novým demokraciím za předpokladu, že splňují stejné politické a vojenské standardy jako ostatní členové.“
Albrightová však připustila, že i první etapa expanze, která přivedla do Aliance tři členy zaniklé moskevské Varšavské smlouvy – Polsko, Českou republiku a Maďarsko – Rusko rozrušila. „(Ruský prezident Boris) Jelcin a jeho krajané byli ostře proti rozšíření, považovali ho za strategii jak využít jejich zranitelnosti, přesunout dělící čáru Evropy na východ a nechat je izolovat.“ Podobně popsal ruský postoj náměstek ministra zahraničí Strobe Talbott. „Mnozí Rusové považují NATO za pozůstatek studené války, ve své podstatě namířený proti jejich zemi. Poukazují na to, že rozpustili Varšavskou smlouvu, jejich vojenskou alianci a ptají se, proč by Západ neměl udělat totéž.“ Byla to skvělá otázka a ani Clintonova administrativa ani její nástupci na ní neměli přiměřeně přesvědčivou odpověď.
Albrightová, Talbott a další zastánci expanze prostě trvali na tom, že ruské vnímání je špatné. Cílem jak Washingtonu, tak nově svobodných evropských zemí, uvedla Albrightová, „bylo udělat pro východ Evropy to, co NATO a Marschallův plán udělaly pro západ Evropy.“ Konečným cílem „bylo vytvořit sféru společného zájmu, ve které by každý národ žil v bezpečí.“
Je nepravděpodobné, že byla natolik naivní, aby věřila, že postup NATO na východ nebyl namířen proti Rusku. Ostatní úředníci státní správy byli ve svých veřejných prohlášeních podobně neupřímní, ale někdy si masku nechali trochu sklouznout. Talbott tvrdil, že začlenění nově osvobozených zemí východní Evropy do EU i NATO je klíčem k budoucí stabilitě regionu. Předpověděl, že rozšíření NATO bude „tlakem na právní stát v nových evropských demokraciích a mezi nimi.“ Podpora takové stability by podle jeho teze Rusku ve skutečnosti prospěla.
Talbott (a další představitelé Clintonovy administrativy) však také Rusko považovali za samostatnou, rozhodně méně důvěryhodnou kategorii než jiné národy ve východní Evropě. Navíc přes veškerou rétoriku USA o novém NATO po studené válce, které se soustředí spíše na politické než vojenské cíle, byl upřímný o pokračující primární funkci Aliance. „NATO je a zůstane v dohledné budoucnosti, včetně toho, až přijme nové členy, vojenskou aliancí a paktem kolektivní obrany.“ Kromě toho „mezi nepředvídatelnými událostmi, na které NATO musí být připraveno, patří to, že Rusko opustí demokracii a vrátí se k hrozivým vzorcům mezinárodního chování, které někdy charakterizovaly jeho historii, zejména během sovětského období.
Těžko si představit, proč by někdo věřil, že rozšíření nejmocnější vojenské aliance ve světových dějinách na hranici nově demokratického národa, který vzešel z trosek SSSR, nebude vykládáno jako nepřátelský akt. I vzhledem k pokračujícímu statusu velmoci ve Washingtonu by američtí vůdci a americký lid nereagovali dobře, kdyby se jiná velmoc, řekněme Čína, snažila přivést Kanadu či Mexiko do vojenské aliance, nad níž by dominoval Peking. Tvůrci politik Clintonovy administrativy přesto trvali na tom, že Rusko se nemá čeho bát z přesunu NATO na východ a nemělo by se tak chovat, třebaže tomu tak bylo. Není divu, že to Rusové cítili jinak.
Bývalý americký velvyslanec v Sovětském svazu Jack F. Matlock mladší zdůrazňuje ničivý dopad, který expanze NATO a vojenské intervence pod vedením USA na Balkáně měly na ruský postoj vůči Spojeným státům a demokratickému Západu. „Vliv na důvěru Rusů ve Spojené státy byl zničující. V roce 1991 průzkumy ukázaly, že asi 80 procent ruských občanů má na Spojené státy příznivý názor, v roce 1999 už mělo téměř stejné procento názor negativní.“
Arogantní a hluchá politika Clintonovy administrativy torpédovala vyhlídky na trvalé sblížení mezi Západem a Ruskem. Když se devadesátá léta chýlila ke konci, spád směrem k nové studené válce se stával nezvratným. Washington promarnil životní příležitost pro mírovější Evropu i svět.
Překlad Messin